Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou je jedním z nejvýznamnějších a nejosobitějších děl Jana Blažeje Santiniho-Aichla, mistra barokní gotiky. Tato unikátní stavba, zapsaná od roku 1994 na Seznam světového dědictví UNESCO, vznikla v letech 1719–1722 z iniciativy opata žďárského kláštera Václava Vejmluvy. Opat chtěl oslavit sv. Jana Nepomuckého, jehož kult se šířil po nálezu údajně neporušeného jazyka.

Celý architektonický koncept kostela je prostoupen magickou symbolikou čísla pět, odkazující na pět ran Kristových a pět hvězd, které se podle legendy objevily nad tělem sv. Jana Nepomuckého. Kostel má půdorys pěticípé hvězdy a je přístupný pěti vchody, s pěti kaplemi a pěti oltáři v interiéru. Kolem chrámu se rozprostírá prstenec ambitů, které mají půdorys deseticípé hvězdy a sloužily k ochraně poutníků.

Kostel je považován za vrchol Santiniho tvorby, kde se snoubí gotické prvky s barokní dynamikou a mistrovskou prací se světlem, vytvářející prostory s hlubokým duchovním rozměrem. Areál prošel rozsáhlou rekonstrukcí, včetně obnovy ambitů a štukové výzdoby, a je stále aktivním poutním místem, přístupným veřejnosti.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše (bývalý konventní kostel)

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, majestátní dominanta druhého nádvoří žďárského zámku, je srdcem bývalého cisterciáckého kláštera. Tento původně gotický chrám z 13. století  prošel po požáru v roce 1689  rozsáhlou barokní úpravou. Po roce 1706 se jeho interiéru ujal proslulý Jan Blažej Santini-Aichel na popud opata Václava Vejmluvy.

Santiniho genialita se projevila v originálním propojení gotických a barokních prvků. Vytvořil unikátní dvojici mostových hudebních krucht s varhanními skříněmi v příčné lodi, které působí, jako by popíraly gravitaci, a odrážejí vliv italského architekta Borrominiho. Navrhl také bohatě zdobená zábradlí schodišť a chórové lavice, stejně jako architektonickou koncepci hlavního oltáře.

V roce 2009 byl kostel povýšen papežem Benediktem XVI. na baziliku minor, což je čestný titul, který drží jen několik významných kostelů v České republice. S délkou 78 metrů je druhou nejdelší chrámovou lodí na Moravě po Velehradě. Po ničivém požáru v roce 1784 a následném chátrání prošel kostel od roku 2005 rozsáhlou a úspěšnou rekonstrukcí, která mu vrátila vrcholně barokní podobu. Dnes je bazilika chráněnou kulturní památkou a je přístupná veřejnosti.

^{Kostel Nejsvětější Trojice (Hřbitovní kostel)}

V srdci Žďáru nad Sázavou se nachází Kostel Nejsvětější Trojice, původně renesanční hřbitovní či špitální kaple z konce 17. století. V roce 1715 k ní byla přistavěna unikátní sakristie, jejímž autorem je proslulý Jan Blažej Santini-Aichel.

Santini, mistr barokní gotiky, zde i na menším projektu projevil svou invenci a eleganci. K původnímu strohému exteriéru připojil svůj oblíbený trojúhelníkový půdorys, který pravděpodobně odkazuje na patrocinium kostela – Nejsvětější Trojici. Nejzajímavějším prvkem je okno ve tvaru sférického trojúhelníka, vyříznuté v osovém nároží, které je považováno za Santiniho „úsměvný podpis“ a doklad jeho bizarní představivosti. Přístavba je zakončena zvonicovou stříškou.

Interiér kostela zdobí barokní oltář a nástěnné malby. Prostor kolem kostela sloužil jako hřbitov až do roku 1910. Kostel Nejsvětější Trojice je chráněn jako kulturní památka České republiky a představuje důležitou součást bohatého Santiniho dědictví ve Žďáru nad Sázavou. Je to fascinující příklad, jak i relativně malá stavba může nést hlubokou symboliku a architektonickou genialitu.

^{Ostatní stavby v areálu bývalého cisterciáckého kláštera (dnešní Zámek Žďár nad Sázavou)}

Žďár nad Sázavou je domovem rozsáhlého architektonického komplexu, který nese nezaměnitelný rukopis Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Pod patronátem osvíceného opata Václava Vejmluvy vznikla v 18. století řada staveb, které přesahují pouhou funkčnost a stávají se uměleckými díly plnými symboliky. Celý areál, dnes známý jako Zámek Žďár nad Sázavou, je unikátním krajinným a urbanistickým barokním celkem, který Santiniho velkolepou přestavbou sjednotil.

Prelatura kláštera

Prelatura, neboli vstupní křídlo kláštera, byla novostavbou realizovanou v letech 1722–1728.2 Opat Václav Vejmluva ji nechal vybudovat jako novou, reprezentativnější opatskou rezidenci, která nahradila původní středověkou budovu. Stavba souvisela i se zřízením šlechtické akademie v klášteře. Santini ji navrhl jako symetrickou sestavu tří objemů s centrálním příčně orientovaným oktogonem a nižšími obdélníkovými křídly. Hlavní fasáda je bohatě modelovaná a v interiéru zaujme monumentální sálové schodiště se zavěšenými rameny. Hlavní sál v prvním patře zdobí honosná freska „Nebeská blaženost benediktinů a cisterciáků“ od Karla Františka Töppera z roku 1734.

Konírna (bývalá šlechtická akademie)

Konírny jsou reprezentativní užitková budova v areálu kláštera, postavená do roku 1722 podle Santiniho návrhu pro potřeby šlechtické akademie. Opat Vejmluva ji nechal vybudovat severně od klášterního kostela jako součást centra pro výchovu mladých šlechticů. Stavba je příkladem Santiniho pozdního „minimalistického“ stylu. Vnitřní prostory jsou pojaty reprezentativně, s klenbami, které jsou barokní variací na pozdně gotické kroužené a hvězdicové klenby, a s působivým barevným kontrastem polychromovaných ploch a světlého žebroví. Dnes se v konírně nachází muzejní expozice věnovaná Santiniho dílu, obřadní sál a Galerie Kinských.

Dolní (morový) hřbitov

Dolní hřbitov ve Žďáru nad Sázavou je unikátně utvářený barokní morový hřbitov, vybudovaný v letech 1709–1715 podle Santiniho projektu. Nechal ho vystavět opat Václav Vejmluva v souvislosti s hrozící morovou epidemií, ačkoliv nebyl masivně využit. Hřbitov byl původně trojúhelníkového půdorysu se třemi kaplemi, symbolizujícími Nejsvětější Trojici. Později, v roce 1755, byl rozšířen o čtvrtou kapli, což vedlo k tomu, že půdorys začal lehce připomínat tvar lebky. V centrální části stojí socha Anděla Posledního soudu. Dnes slouží jako pietní místo s kovovými kříži.

Studniční kaple

Studniční kaple je desetiboká centrála studničního stavení, kterou Santini kolem roku 1710 restauroval a vyzdobil v duchu barokní gotiky. Původně stála při jižním křídle konventní budovy, ale po jeho zboření v 19. století stojí tato stavbička samostatně v prostoru Rajské zahrady. Uvnitř se nachází barokní studna s mramorovým parapetem a hodnotnou kovanou barokní mříží. Prostor je zaklenut barokní cihlovou klenbou s trojúhelnými výsečemi, zdobenou barokně-gotickými štukovými žebry. Dnes je v kapli vystavena kopie sochy Panny Marie Studniční, zatímco originál je v Muzeu nové generace.

Hospodářský dvůr „Lyra“

Hospodářský dvůr „Lyra“ byl vystavěn před rokem 1722 na západním břehu Bránského rybníka. Jeho název odpovídá půdorysu, který připomíná hudební nástroj lyru. Santini ztvárnil i tuto hospodářskou stavbu v duchu půdorysného symbolismu a strategicky ji umístil na hlavní osu klášterního areálu, aby tvořila dominantu pro pohledy z oken prelatury. Dvůr je sice zachován ve svých hmotách, ale poškozen novodobými úpravami. Dodnes slouží svému původnímu účelu a je majetkem rodiny Kinských.

Klášterní hostinec „U tří hvězd“

Klášterní hostinec „U tří hvězd“ byl rozsáhlý objekt s vnitřním dvorem, ležící severně od klášterní hlavní brány. Jeho existence je doložena kresbami z poloviny 18. století. Hostinec, který Santini pravděpodobně navrhl jako součást klášterního komplexu, plnil funkci ubytovací stanice pro méně důležité návštěvy kláštera a byl pronajímán. Novostavba do roku 1722 byla téměř zcela zničena a v průběhu 19. století, zejména při stavbě nové silnice, zcela ztratila svůj charakter.

Chudobinec (Špitál)

Chudobinec, neboli špitál, byl novostavbou po roce 1722. Sloužil jako dům pro staré lidi a chudobinec, nikoli jako drůbežárna, jak se někdy mylně interpretuje. Jeho půdorys tvořil pravidelný oktogon se čtyřmi křídly v křížovém uspořádání. Santiniho autorství je odvozeno z Mansfeldovy rytiny z roku 1734.18 Tato stavba je dnes zničena.